Na základě mých zkušeností s touto kategorií jsem si dovolil sepsat pár poznámek k taktice soutěžního létání. Nedělám si patent na rozum a řada věcí je jistě možno posuzovat různě, nicméně si myslím, že 4 vítězství a další umístění na bedně za tuto a asi půliku mnulé sezóny mi snad dávají právo k tomuto něco napsat.
StartV kategorii RCEJ mluví pravidla jasnou řečí - s relativně jednotným pohonem můžeme stoupat 60s - za kratší dobu žádnou bonifikaci nemáme, delší dobu chodu není přípustná. Takže s časy si nemusíme dělat starosti, stačí se soustředit na dosažení maximální možné výšky. Popravdě řečeno na režim letu neexistuje žádná jasná odpověď - záleží na dané kombinaci modelu a pohonné jednotky. Některý model vyžaduje spíš rychlejší let a tedy méně strmý let, jinému může vyhovovat režim podstatně strmější. Toto si je třeba vyzkoušet v tréningu a pak se toho držet.
Jediná obecná rada se týká něčeho jiného. S ohledem na poměrně malý výkon S400 je totiž nesmírně důležité hledat stoupavé proudy již při motorovém letu. Rozdíl je totiž nesmírně velký - při stoupavosti dejme tomu 4m/s získáte výšku 240m. Poletíte-li ale již na motor v mírném stoupání 1m/s, tak se dostanete na 300m, naopak při letu v klesáku 1m/s se dostanete na pouhých 180m... To je opravdu zcela zásadní rozdíl!!! Proto doporučuji letět vzhůru v určitém traverzu - pokud model v některé pozici začne zdánlivě stoupat rychleji, tak to zpravidla nebývá jen zdání, ale realita - přirozeně se pak v nalezeném “lepším vzduchu” už zůstaňte.
Bezmotorový letV kategorii RCEJ o výsledku rozhoduje především plachtění - naletět 9 minut z výšky dosažitelné na 1 minutu chodu obyčejné S400 není ani náhodou samozřejmost. Špičkové modely (ke kterým snad mohu řadit i moje) sice maximum bez termiky dokáží, ale to jsou výsledky testů, které dělám v 7 hodin ráno v naprostém klidu, v běžných podmínkách se na to opravdu spoléhat nedá. Základem úspěchu je tedy nalezení stoupavých proudů a (což je ještě důležitější) vyhnutí se oblastem klesání.
Kdybych měl poukázat na nejčastější chybu, kterou na soutěžích vidím, tak je to nesporně setrvání v klesání. Že vám prostě “chybí vzduch” a v momentu startu je to s podmínkami nevalné se může stát (a stává) každému. Neomluvitelná chyba je ale zůstat kroužit v oblasti, kde evidentně nic není! I lehké modely RCEJ umí oblétat velmi slušnou oblast, takže pokud v nějakém místě padáte, není nic nereálného přeletět jinam. Co je podstatné - naděje na úspěšný přeskok je tím vyšší, čím dříve rozeznáte neperspektivnost letu v místě, kde právě jste. K posouzení stavu ovzduší je asi nejdůležitější znalost vašeho modelu - musíte ho mít zkrátka v oku, to se nedá získat jinak než dostatkem tréningových letů. Obecně jsou typické náznaky rychlost letu a dále nečekané náklony a zatáčky. Je to poměrně logické - modely RCEJ jsou lehké a tak se průlet stoupavým proudem vesměs nějak projeví. V ideálním případě, kdy naletíte do stoupavého proudu čelně, model zpravidla zpomalí a začne stoupat. V té situaci není moc co řešit - chce to opatrně zkusit zatáčku a prozkoumat šířku stoupáku - s trochou štěstí se ustředíte a je to. Daleko častější jsou ale různé boční nálety - pokud se vám model najednou nakloní doleva, je poměrně častým důvodem to, že pravé křídlo vniklo do stoupavé oblasti, zatímco levé je mimo. Reakce je logická - musíte korigovat doprava a nalétnout do stoupavé oblasti... Riziko je ovšem v tom, že někdy může jít i o pouhý turbulentní náraz, to jsme ale zase zpátky u znalosti modelu - musíme co nejrychleji posoudit situaci. Jinak jedna drobná, ale dost důležitá rada - nelétejte si ve výšce přímo nad hlavou, v této pozici nic nepoznáte, je lépe si odletět kus od sebe, velice to pomůže!
Obecně se dá říci, že stoupavé proudy jsou širší a stabilnější ve větší výšce, je ale ověřený fakt, že v RCEJ, F3K i RCH není nic neobvyklého se chytat třeba jen 10 metrů nad zemí - to je další z “tajemství” úspěchu - pokud se totálně sesypete z výšky, tak je zbytečné vzdávat let dříve než jste opravdu na zemi. Pokud pocítíte termický náraz třeba jen 10m nad zemí, tak vůbec neváhejte a položte model do zatáčky, zpravidla bude po jediné zatáčce jasno, zda má cenu pokračovat. Riziko tohoto přízemního vytáčení je jediné - pokud se středíte po větru od startoviště, tak musíte neustále kalkulovat s tím, zda je zisk výšky dostatečný, abyste se dokázali vrátit na startoviště - často může být jediná zatáčka navíc osudná. Ale to jsme zase u začátku - model prostě musíte mít v ruce a mít na podobné věci odhad. Upozorňuji, že vytáčení termiky těsně nad zemí není sebemenší teorie - sám jsem již vyhrál tři soutěže mimo jiné právě díky tomu, že jsem tímto způsobem dokázal zachránit prakticky ztracený let těsně nad zemí...
PřistáníDalším předpokladem k úspěchu je přistát za plný počet bodů a pokud možno přesně v poslední sekundě letového času. I v této části letové úlohy jsou vidět velmi “zajímavé” metody. Modeláři všelijak kličkují, někdo stojí vedle bodu, někdo dokonce před ním a otáčí se za ním. Sledovat to je někdy i docela zábavné. Nicméně správná cesta přistání na bod ověřená léty v kategorii F3J (a ostatně již před tím v naší národní kategorii RCV2) je poměrně přímočará a na pohled jednoduchá.
Soutěžící stojí cca 1-2 metry za přistávacím bodem a přistává přímo proti sobě, dosedne pak pěkně před sebe - žádné otáčení, žádné divočiny - jednoduchý přímý let! Co se týče rozpočtu na přistání, tak to je především o vylétanosti s konkrétním modelem. Jednoduše řečeno je nutno mít v oku jakou vzdálenost model uletí v momentální síle větru za určitou dobu, třeba 20 vteřin. Pak stačí načasovat poslední zatáčku proti větru tak, abychom ji dělali právě 20s před koncem letového času ve správné vzdálenosti od bodu a následuje už jen přímý let..
Co se týče použití různých brzdících klapek, tak ty u vesměs lehoučkých modelů kategorie RCEJ nepotřebujeme při přistání ani tak přímo k brždění. Jejich použití nám přináší spíš možnost upravit finální fázi přistání podle aktuální situace. Máme-li model s účinnými brzdami, tak je vhodné finální fázi přistání zahájit výše a vyklesat na brzdách. Tohle je výhodné pro doladění přesného času dosednutí - pokud čas nestíháte, lze model z větší výšky rozjet a tím dokluz zkrátit, pokud se naopak blížíte moc rychle, tak je možné model zpomalit a dolet protáhnout. Celé je to jen o cviku - opravdu je nezbytné si zkoušet přistání na stopky - sednout k noze není problém, ale udělat to přesně v 600s už je někdy horší...
A ještě finální pro někoho možná nepříjemná poznámka - při všem tréningu je ještě navíc žádoucí se naučit brát model jen jako sportovní nářadí - pokud se potřebuji dostat na bod v přesném čase, tak se na něj prostě dostanu i když musím jemně řečeno “trochu víc potlačit” (no prostě to tam zabodnu - radši budu mrtvej než druhej, že...).
