Něco o modelech raket 1 - historie

K napsání tohoto článku mě přiměly reakce, které zažívám na leteckomodelářských soutěžích, kde občas pro zpestření vypouštím modely raket. K mému překvapení velmi mnoho lidí (v oblasti letecké modelařiny přitom velmi pokročilých) vůbec nemá tušení o tom, jak je to s modely raket, starší modeláři sice často reagují vzpomínkami na to, jak to bylo před desítkami let, ale o aktuální situaci také vědí pramálo. Proto jsem se rozhodl něco na to téma sepsat. K mému určitému zděšení mi ale rozsah lehce přerostl přes hlavu, takže z toho bude “seriál”. Cíl je prostý - omezit mýty a poskytnout aktuální informace o tom, jaké jsou možnosti v tomto oboru. Začnu ale od vzdálenější historie :-)

Něco málo úvodem

V úvodu nikdy neuškodí definovat, o čem vlastně budu dále psát. Téma je poměrně prosté - budu se zabývat raketovými modely s motory na TPH tovární výroby o výkonech řekněme v rámci limitů FAI, tedy obvykle do 80Ns, spíše výjimečně do 160Ns (vysvětlení jednotky bude následovat). Většími raketami a motory vyráběnými “na koleně” se budu zabývat jen okrajově v pozdějších dílech - osobně sice proti “high power rocketry” nic nemám a do jisté míry s tímto oborem koketuji také, ale beru to zkrátka jako trochu samostatné téma. 

Zrod v USA

Zrod raketového modelářství je datován do roku 1957, kdy George Harry Stine z USA sepsal první pravidla fungování této záliby, dodnes známé jako Pink Book. Samozřejmě nešlo o prvního člověka zabývajícího se raketami v "modelářské velikosti", různé pokusy probíhaly už mezi válkami a mnoho z nich by dnes spadalo spíše do modelařiny. Dokonce zde lze jmenovat i českého průkopníka Ludvíka Otčenáška.  Aktivity pana Stinea byly ale průlomem v tom smyslu, že přispěl k přechodu raketového modelářství z podoby experimentů a atrakcí do široce rozšířené záliby, ke vzniku první raketomodelářské asociace, kterou byla americká NAR, atd. Důležité bylo i zaměření na bezpečnost s cílem zpřístupnit tuto zálibu i mládeži. Je nutno si uvědomit datum - v roce 1957 se schylovalo k vypuštění první umělé družice země a po překvapivém prvenství Sovětského svazu se rozpoutaly “vesmírné závody, proto byl logický zájem i o záliby z tohoto oboru. Dalo by se to rozebírat dlouze, ale zkrátka a dobře se to podařilo.  Mimochodem neustále aktualizovaná “Pink book” je základem pravidel NAR dodnes, viz http://www.nar.org/pinkbook/ , zrovna tak dodnes vychází (tuším už v sedmé aktualizaci) pozdější Stineova kniha Handbook to model rocketry.

V roce 1958 se navíc zrodila další legenda, kdy výrobu raketových motorů pro modely zahájil pan Vernon Estes - firma Estes existuje dodnes. A s dostupností motorů Estes a později i dalších již rozvoji raketového modelářství nestálo nic v cestě.

Počátky v rámci FAI a v ČR

Výše uvedené dění se týkalo USA. Pan Stine se podílel i na mezníku důležitém pro širší mezinárodní rozvoj, kterým bylo začlenění sekce “kosmických modelů” do mezinárodní federace FAI, což se stalo v roce 1962 (není to tak dávno, kdy se připomínalo 50té výročí…). Nedlouho poté (1964) formálně vznikla první mezinárodní soutěžní pravidla. A další důležitý mezník se týká tehdejší ČSSR - první oficiální mezinárodní soutěž FAI se konala v květnu 1966 v Dubnici nad Váhom. Mimochodem první národní soutěž v ČSSR se konala již v roce 1963. Vedle USA se totiž raketové modelářství nejvíc ujalo právě v socialistických zemích, ČSSR byla asi první, ale následovaly i další státy - Sovětský svaz, Bulharsko, Rumunsko, Polsko… Důvodem asi byly právě tehdejší “vesmírné závody” mezi SSSR a USA - po startu Jurije Gagarina byla kosmonautika u propagandistů velmi populární a tak vzniku kroužků zájemců o raketové modely v rámci Svazarmu nikdo nebránil, v SSSR a dalších zemích to asi bylo dost podobné. A když se v ČSSR podařilo rozjet i sériovou výrobu motorů, nejprve v Synthesii Pardubice, později především v ZVS Dubnica, tak rozvoji nestálo nic v cestě. Průkopníků bylo u nás více, jmenovat lze například Františka Rumlera a  Milana Jelínka, kteří měli asi největší zásluhu na rozjezdu výroby motorů. V zemích západní Evropy kupodivu rozvoj této záliby hodně zaostal, nicméně i tam se zájemci objevovali.

Zlatý věk

Od konce 60tých let do řekněme poloviny 70tých let nastal v ČSSR (i ve světě) určitý zlatý věk modelů raket. Motory byly snadno dostupné a celkem levné, pro soutěže slušná podpora Svazarmu, kosmonautika byla stále velmi populární (v USA přistáli na Měsíci, v SSSR zase uspěli s prvními orbitálními stanicemi Saljut). Tehdejší modely raket byly extrémně jednoduché  - trubka vinutá obvykle z hnědé lepicí pásky, balsové stabilizátory a hlavice - i bez stavebnice se dala podobná raketa vyrobit doslova “za večer”. Postupně se zdokonalily i raketoplány s návratem klouzavým letem a vznikaly i pěkné makety skutečných raket. Mezi soutěžními a rekreačními modely tehdy v podstatě nebyl rozdíl, soutěžní model byl obvykle pouze o něco lehčí a méně odolný.

1975-1985

První desetiletí, které už do značné míry osobně pamatuji, přineslo určité problémy v ČSSR i celosvětově. U nás doma byly zapříčiněny hlavně tím, že nastávaly problémy s dodávkami motorů - přerušení výroby v ZVS a s ohledem na “socialistické plánování” bylo její obnovení nečekaně velkým problémem. Kromě toho v roce 1982 stouply ceny - z ne zcela jasných důvodů, údajně primárně daných změnou klasifikace, cena skočila nahoru vlastně 2,5x, což byl poněkud šok. Problémy s výrobou a dostupností se postupně vyřešit podařilo, vyšší cena ale zůstala.

Určité problémy ale začaly vznikat i obecněji. V soutěžní oblasti se začala projevovat jistá konstrukční stagnace daná růstem výkonů - původní motory o průměru 18-20mm se začaly nahrazovat “minimotory” o průměru 13mm a méně, což přirozeně snížilo hmotnost a zvýšilo dosahované výšky. Soutěže v dosahovaných časech na padáku a streameru (brzdící stuha) se tak do jisté míry začaly stávat soutěží spíše v organizaci družstev v návratové službě, aby se modely nalezly. Výškové kategorie zase zaváněly loterií, zaměření malých modelů triangulací bylo nespolehlivé. Raketoplány zase začal zabíjet “bulharský vynález” rogala - do výšky letěla na pohled obyčejná nosná raketa, ze které se na vrcholu dráhy vymetlo a pružinami rozložilo “rogalo” - opět byl výsledkem růst výkonů a jistý pokles atraktivity. V USA sice tehdy vznikl plnohodnotný rádiem řízený raketoplán, ale s tehdejší technikou na rogala nestačil (nápad se později vrátil v kategorii S8, ale to přišlo až později).

Kromě toho (to se týkalo spíše západních zemí) do jisté míry poklesla popularita kosmonautiky jako  takové, což omezilo zájem i mezi rekreační veřejností. Prostě bych toto období popsal jako dobu jisté “stagnace” - nešlo o extrémní propad, ale bylo založeno na značné problémy.

1985-1990

Období konce východního bloku přineslo v modelech raket některé dobré nápady, ale taky pár věcí, které by se spíš daly označit za “průser”. Přínosem byl vznik kategorie S8 - raketové kluzáky. V podstatě šlo o raketoplány, které letěly do výšky svisle na motor a vracely se kluzem, bylo tu ale několik rozdílů. V první řadě se z modelu nesmělo nic oddělit, což v praxi vylučovalo rogalo, vynesené nosnou raketou. Kromě toho se u silnějších tříd od začátku počítalo s řízením rádiem, což byo pro atraktivitu přínosné. Kategorie RC raketových kluzáků se posléze stala i součástí mistrovství světa.

Horší to bylo s klasickými modely. Růst výkonů byl neudržitelný a posléze došlo k změně pravidel a zavedení minimálního průměru rakety 18mm. Popravdě řečeno to ale moc nepomohlo, což do značné míry “zavinili” Češi. Byl to jistý paradox - někdy do roku 1986-87 měla naše reprezentace s motory problémy, v podstatě se stále používal minimotor MM, vzniklý někdy v roce 1975, který na novější sovětské či bulharské motory nestačil. Pak ale nastoupily motory vzniklé v pražské skupině kolem J. Táborského, které při prvním mezinárodním nasazení znamenaly jistý šok. V podstatě šlo o to, že nasazením kompozitních složí místo černého prachu šlo lépe modelovat tah, takže nové motory měly vyšší tahovou špičku a následně nižší delší tah. Výsledkem bylo to, že 18mm modely s novými motory létaly spíše ještě výše, než původní 11-13mm modely s klasickými motory. Navíc snížení tahu motoru umožnilo odlehčit modely, což situaci dále zkomplikovalo, protože se zvýšila složitost stavby (nové laminátové trupy atd.). Přirozeně reagovali i výrobci v jiných zemích, takže pokles výkonnosti se zkrátka nedostavil.

V nesoutěžní oblasti by se dalo zopakovat to, co již padlo v předchozím období - stručně nic moc. Kromě dříve zmíněných problémů se již začal projevovat i vliv jiných (pro mnohé atraktivnějších) zálib - v modelařině především velký rozvoj RC letadel.

1991 do současnosti

V soutěžních raketách se v rámci FAI růst výkonů řešil dalším zvětšením modelů - nejprve na 30mm průměr  a 350mm délku, později dokonce na 40mm průměr a 500mm délku. Výkony to skutečně do jisté míry omezilo, na druhé straně ale vzrostla náročnost na stavbu a materiál. Našly se ale i klady - v kategorii raketoplánů došlo k zákazu rogal, což oživilo klasické modely, navíc se objevily některé zajímavé konstrukce s klapkami či sklopný křídlem. Přínosem pro atraktivitu je i nová kategorie modelů “helikoptér”, přesněji řečeno vírníků - zkrátka raket s návratem autorotací na rozklápěcím rotoru. V kategorii RC raketových kluzáků se začalo i s bodováním přesnosti přistání. Celkově vzato se soutěžní kategorie do jisté míry stabilizovaly. O “masovosti” se sice nedá mluvit, na druhé straně ale počet účastnických zemí na velkých akcích spíše narostl.

Zajímavý byl ale vývoj v “nesoutěžní” oblasti. Zpočátku to vypadalo na pokračování propadu, atraktivita raket nerostla a naopak alternativ stále přibývalo jak v modelařině, tak mimo ni (například zájem mládeže o výpočetní techniku). Nicméně situace se postupem času trochu změnila. Americké firmy, které přežily pokles zájmu (za jmenování stojí minimálně nejstarší Estes a spolu s ním firmy Quest a Aerotech) se dokázaly přizpůsobit situaci. Kromě klasických stavebnic se na trh běžně dostávaly hotové modely v podobě “starter setů”, se kterými se dalo létat prakticky okamžitě - můžeme si o tom myslet cokoli, ale doba si to žádá. Navíc se firmy zapojily do různých školních programů, kterých v USA přibývá v řadě oborů, v nabídce raketových modelů se to projevuje širokou nabídkou různých “multistavebnic”, kdy v jednom balení obdržíme materiál na  12-24 modelů s patřičnou slevou, přibylo i tímto směrem cílených publikací atd.

Druhým trendem byl rostoucí zájem o větší modely raket s motory často nad rámec zvyklostí FAI (často i výrazně), někdy i s motory domácí výroby. Pokusy v tomto směru se děly vždy, nicméně postupem času přibývá i komerčních výrobků v této oblasti. Velkým hráčem je zde firma Aerotech, ale není zdaleka jediná. K oživení přispěl i rozvoj výpočetní techniky - modely raket lze velmi kvalitně simulovat v řadě počítačových programů, což zjednodušuje vývoj a omezuje rizika (navíc to vyhovuje mentalitě mladších zájemců).

V Evropě se rozšířila produkce komerčních “nesoutěžních” motorů v Německu. Zásluhu na tom má firma Klima, spolehlivé motory se nejprve vyráběly pod značkou WECO (“ohňostrojová” firma), nyní přímo jako “Klima”. Firma Klima vyrábí i řadu modelů raket. Není to ale jediný příklad, například kanadská firma Cesaroni má dobré jméno v oblasti výkonných motorů pro větší rakety.

Dění v Čechách je trochu složitější, najdou se klady i zápory. Na jedné straně máme domácího výrobce motorů, kterým je pan Zigmund s jeho motory Rapier. Problém je v tom, že výroba je relativně omezená a značná část jde na export, proto je občas koupě jeho výrobků docela složitá. Ze zahraničních výrobků se k nám dováží celkem pravidelně výrobky Estes, bohužel ale cena je proti USA dost vysoká (i jinde v EU, tentokrát to nejde tak snadno svést na naše obchodníky). Ceny hodně zájemců odradí. Levnější motory WECO/Klima nikdo nedováží (ač by to v rámci EU nebyl problém), nákup je sice možný z některých eshopů, ale jak jsem zjistil, tak o tom málokdo ví.

Na straně kladů lze naopak uvést dostupnost motorů ROS ze světlic vyřazených z AČR - motor je to sice dost vzdálený od ideálu a vhodný je spíše pro pokročilejší modeláře, ovšem jeho cena byla vyloženě směšná. To přispělo k rozvoji větších nesoutěžních modelů. Zásoby ROS ale dochází a do budoucna tu zůstane mezera. Hlavně je tu ale patrný jistý nedostatek informací a publikační činnosti - viz první odstavec mého článku, který vede k tomu, že mnoho potenciálních zájemců prostě raketové modely zcela mine.

Odkaz na další díl seriálu - motory